Sova pálená
Sova pálená je jediný zástupce čeledi sovovití (Tytonidae), žijící u nás. Všechny ostatní naše sovy (11 druhů, z toho 9 hnízdících) patří do čeledi puštíkovití (Strigidae). Pálenka je druh rozšířený po celé Zemi, s vyjímkou studených oblastí a tropických pralesů. Ve svém areálu výskytu vytváří přes 30 poddruhů, hlavně na ostrovech. V Evropě je nejpočetnější populace ve Španělsku, kde hnízdí asi 35 000 párů, v České republice asi 500 párů. V chladných oblastech poměrně hodně trpí tuhými zimami.
Jaká je její zákonná ochrana ?
Podle vyhlášky č. 365/92 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny je sova pálená řazena mezi silně ohrožené druhy, není zvěří dle zákona č. 449/01 Sb
Jak ji poznáme ?
Středně velká sova, shora popelavě šedá, jemně černě a bíle mramorovaná s četnými bílými tečkami. Zespodu většinou žlutě rezavá s tmavými tečkami. Spodina těla je však velmi proměnlivá od téměř čistě bílé po žlutohnědou. Obličej je lemován výrazným závojem srdčitého tvaru z tuhých per. Oči jsou tmavohnědé. Peří sovy pálené je, podobně jako peří dalších druhů sov velice měkké, nadýchané, umožňující zcela neslyšný let. K tomu přispívá i zvláštní stavba prvních ručních letek, které mají na přední hraně hřebínek tlumící zvuky způsobené prouděním vzduchu a jemné sametové chloupky pokrývající horní stranu všech obrysových per tlumí jakékoli zvuky vznikající při pohybu těla. Let je rovný a naprosto tichý. Je považována za nejkrásnější sovu s nejnepříjemnějším hlasem. Hlas je těžko popsatelná skřek nebo chrčení. Na hnízdě se mláďata i dospělí ozývají (zvláště pak při vyrušení) hlasitým syčením označován jako chraplavé "chrý" a klapáním zobákem
Zrak je mimořádně citlivý. Sovy jsou schopny zachytit i nepatrné zbytky světla a mohou proto létat a lovit i v podmínkách, kdy nejen člověk, ale ani většina dalších zvířat už nic nevidí. Oči sov jsou značně velké. Zornice jsou silně roztažitelné a sítnice je velice citlivá i na světlo nepatrné intenzity. V sítnici sovího oka však jsou téměř výhradně tyčinkové buňky rozpoznávající změny intenzity osvětlení. Čípky tj. buňky schopné rozlišit barvy téměř chybí. Sovy proto rozpoznávají barvy hůře než denní ptáci. K dokonalému zraku přistupuje i neobyčejně jemný sluch. Sovy mají na rozdíl od ostatních ptáků u ústí zvukovodu kožní záhyb, který plní stejnou funkci jako ušní boltec savců. Lebka sov je mírně nesouměrná a levé ucho je proto výše než pravé, což jim umožňuje velmi přesně lokalizovat směr přicházejícího zvuku a sovy proto mohou lovit i v naprosté tmě a dokonce přesně najít drobné savce i pod sněhem. Citlivosti sluchu napomáhá i závoj z tuhých per lemující obličej.
Kde se sovám páleným líbí ?
Sova pálená se přes den ukrývá v tmavých koutech kostelních věží, na půdách a méně frekventovaných hospodářských budovách. Původním prostředím sovy pálené jsou skalní a stromové dutiny. U nás je však vysloveně synantropní – tzn. na lidské stavby vázaný druh. Hnízdí ve věžích kostelů, půdách v senících, kůlnách i v některých průmyslových halách.
Hnízdění
Hnízdit začíná nejčastěji v dubnu a v dobrých podmínkách hnízdí 2x ročně. Snáší 4 až 8, někdy až 13 vajec. Přesná doba hnízdění a počet snesených vajec silně závisí na dostupnosti potravy, hlavně hraboše polního. V letech přemnožení hraboše polního hnízdí 2x ročně a snůška začíná už v únoru a druhé hnízdění se může protáhnout až do konce roku. Naopak v případě nedostatku potravy hnízdí jen jednou, počet vajec se pohybuje jen kolem 3 až 5 a hnízdit začne až v létě (červenec – srpen). Rovněž úspěšnost odchovu mláďat je ovlivněna dostatkem potravy. Samice začne sedět již po snesení prvního vejce, další snáší ve dvoudenních nebo i vícedenních intervalech a mláďata se proto líhnou postupně. Nejmladší mláďata bývají odchována jen tehdy, nenastanou-li rodičům v průběhu hnízdění potíže se získáváním kořisti.
Potrava
Největší část lovené kořisti tvoří drobní savci, u nás zejména hraboš polní, dále myš domácí, myšice, mladí potkani, v menší míře ptáci – vrabci, zvonci, špačci. Zástupci jiných skupin – plazi, obojživelníci, případně hmyz – se v potravě sovy pálené objevuji jen příležitostně. Sovy pálené jsou velmi dobří lovci a je-li dostatek potravy dokáží svou početnou rodinu zpravidla bez problémů uživit.
Možnosti ohrožení
S prostředím výskytu souvisí i některá rizika se kterými se sovy pálené setkávají a které významně snižují její početnost. Je to například uzavírání půdních prostor před holuby, kdy je zároveň samozřejmě zamezeno přístupu i sovám. Dále to jsou různé nezakryté nádrže a jímky v zemědělských objektech, do kterých sovy padají, svisle postavené roury, ze kterých není pro sovy úniku, používání rodenticidů (jedů proti hlodavcům), ale i zdánlivá maličkost jako je omezení kosení travnatých ploch, kdy vysoký porost velmi znesnadní lov. V posledních letech má velice významný negativní vliv i početná populace kuny skalní. Jako všude v chladnějších oblastech areálu výskytu trpí sovy pálené tuhým
Jaká je její zákonná ochrana ?
Podle vyhlášky č. 365/92 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny je sova pálená řazena mezi silně ohrožené druhy, není zvěří dle zákona č. 449/01 Sb
Jak ji poznáme ?
Středně velká sova, shora popelavě šedá, jemně černě a bíle mramorovaná s četnými bílými tečkami. Zespodu většinou žlutě rezavá s tmavými tečkami. Spodina těla je však velmi proměnlivá od téměř čistě bílé po žlutohnědou. Obličej je lemován výrazným závojem srdčitého tvaru z tuhých per. Oči jsou tmavohnědé. Peří sovy pálené je, podobně jako peří dalších druhů sov velice měkké, nadýchané, umožňující zcela neslyšný let. K tomu přispívá i zvláštní stavba prvních ručních letek, které mají na přední hraně hřebínek tlumící zvuky způsobené prouděním vzduchu a jemné sametové chloupky pokrývající horní stranu všech obrysových per tlumí jakékoli zvuky vznikající při pohybu těla. Let je rovný a naprosto tichý. Je považována za nejkrásnější sovu s nejnepříjemnějším hlasem. Hlas je těžko popsatelná skřek nebo chrčení. Na hnízdě se mláďata i dospělí ozývají (zvláště pak při vyrušení) hlasitým syčením označován jako chraplavé "chrý" a klapáním zobákem
Zrak je mimořádně citlivý. Sovy jsou schopny zachytit i nepatrné zbytky světla a mohou proto létat a lovit i v podmínkách, kdy nejen člověk, ale ani většina dalších zvířat už nic nevidí. Oči sov jsou značně velké. Zornice jsou silně roztažitelné a sítnice je velice citlivá i na světlo nepatrné intenzity. V sítnici sovího oka však jsou téměř výhradně tyčinkové buňky rozpoznávající změny intenzity osvětlení. Čípky tj. buňky schopné rozlišit barvy téměř chybí. Sovy proto rozpoznávají barvy hůře než denní ptáci. K dokonalému zraku přistupuje i neobyčejně jemný sluch. Sovy mají na rozdíl od ostatních ptáků u ústí zvukovodu kožní záhyb, který plní stejnou funkci jako ušní boltec savců. Lebka sov je mírně nesouměrná a levé ucho je proto výše než pravé, což jim umožňuje velmi přesně lokalizovat směr přicházejícího zvuku a sovy proto mohou lovit i v naprosté tmě a dokonce přesně najít drobné savce i pod sněhem. Citlivosti sluchu napomáhá i závoj z tuhých per lemující obličej.
Kde se sovám páleným líbí ?
Sova pálená se přes den ukrývá v tmavých koutech kostelních věží, na půdách a méně frekventovaných hospodářských budovách. Původním prostředím sovy pálené jsou skalní a stromové dutiny. U nás je však vysloveně synantropní – tzn. na lidské stavby vázaný druh. Hnízdí ve věžích kostelů, půdách v senících, kůlnách i v některých průmyslových halách.
Hnízdění
Hnízdit začíná nejčastěji v dubnu a v dobrých podmínkách hnízdí 2x ročně. Snáší 4 až 8, někdy až 13 vajec. Přesná doba hnízdění a počet snesených vajec silně závisí na dostupnosti potravy, hlavně hraboše polního. V letech přemnožení hraboše polního hnízdí 2x ročně a snůška začíná už v únoru a druhé hnízdění se může protáhnout až do konce roku. Naopak v případě nedostatku potravy hnízdí jen jednou, počet vajec se pohybuje jen kolem 3 až 5 a hnízdit začne až v létě (červenec – srpen). Rovněž úspěšnost odchovu mláďat je ovlivněna dostatkem potravy. Samice začne sedět již po snesení prvního vejce, další snáší ve dvoudenních nebo i vícedenních intervalech a mláďata se proto líhnou postupně. Nejmladší mláďata bývají odchována jen tehdy, nenastanou-li rodičům v průběhu hnízdění potíže se získáváním kořisti.
Potrava
Největší část lovené kořisti tvoří drobní savci, u nás zejména hraboš polní, dále myš domácí, myšice, mladí potkani, v menší míře ptáci – vrabci, zvonci, špačci. Zástupci jiných skupin – plazi, obojživelníci, případně hmyz – se v potravě sovy pálené objevuji jen příležitostně. Sovy pálené jsou velmi dobří lovci a je-li dostatek potravy dokáží svou početnou rodinu zpravidla bez problémů uživit.
Možnosti ohrožení
S prostředím výskytu souvisí i některá rizika se kterými se sovy pálené setkávají a které významně snižují její početnost. Je to například uzavírání půdních prostor před holuby, kdy je zároveň samozřejmě zamezeno přístupu i sovám. Dále to jsou různé nezakryté nádrže a jímky v zemědělských objektech, do kterých sovy padají, svisle postavené roury, ze kterých není pro sovy úniku, používání rodenticidů (jedů proti hlodavcům), ale i zdánlivá maličkost jako je omezení kosení travnatých ploch, kdy vysoký porost velmi znesnadní lov. V posledních letech má velice významný negativní vliv i početná populace kuny skalní. Jako všude v chladnějších oblastech areálu výskytu trpí sovy pálené tuhým
